Rekviem za krtečka

Dá-li se článek na signálech věnovat, pak věnuji své sestře

Byl krásný červnový den, jehož nádhera hvězd se dotýká, v zásadě obyčejné odpoledne o zkouškovém s mizernými vyhlídkami co se týče programu. Ke vší spokojenosti občanů se u nás před domem kopala kanalizace, takže se ticho stalo nedostatkovým zbožím. Řekla jsem si: "Ančo, jdi se učit ven, do sadu, tam bude větší klid..." Poslední dobou ráda koukám na zeleň a ráda pobývám v otevřeném přírodním prostoru, sad se tedy zdál jako dobrá volba (ach, jak absurdní myšlenka!). Sbalila jsem saky paky a odstěhovala jsem se ven, s jídlem a pitím, s dvoubarevnou dekou, notebookem, učením a gramatikou od Helbiga a Buschi.

A když jsem tam přišla, uviděla jsem na zemi takovou tmavě hnědou až černou věc. Hm, co byste asi řekli, že to bylo? Správně! Nebojme se nazývat věci pravými jmény, byl to krtek! Jen tak na trávě, sám, malý krteček, roztomilý, s krásným jemným kožíškem, dlouhým čumáčkem, kterému jsem později říkala sosáček, se zahnutými krteččími pacičkami a předlouhým ocáskem, délka asi 7 cm. Byl úžasný! Takovou radost jsem už dlouho neměla, vidět mě někdo, pomyslel by si, že jsem... já to radši nebudu domýšlet... S nově nabytým štěstím jsem se musela okamžitě pochlubit rodičům a babičce, a protože moje drahá sestra nanejvýš miluje večerníčkového krtečka (promiň, že jsem to práskla...), nešlo jinak, než úlovek uchovat do okamžiku, kdy se u nás doma ségra zjeví, tj. asi za šest hodin. Napsala jsem jí sms, mám pro tebe dar nedar.

Krtečkovi jsem přinesla krabici, nasypala do ní zeminu, aby se měl kam zahrabat, natrhala trochu trávy, aby měl pocit, že není daleko od přírody, položila jsem mu tam jednu malou jahodu (té si ani nevšiml, hmyzožrout jeden!) a rozhodla se, že mu zkusím dát mlíčko, neb je to ještě mládě savec. Umyla jsem mini mističku z výtvarných potřeb, nalila do ní mlíčko a spěchala jsem ke svému milému... krtečkovi.

A skutečně, ten hoch sosal! :-) Ovšem jen když jsem mu dala lístkem kapičku před sosáček, z mističky moc nechtěl. To nevadí, aspoň něco, řekla jsem si, hlavně abys mi vydržel. Chudák se tak divně třásl, buď se bál nebo byl vyděšený nebo tak rychle a zběsile dýchal... nevím. Snažila jsem se vedle učit gramatiku.

Der Gehalt, -s/-es, -e = obsah X das Gehalt, -s/-es, Gehälter = plat

der Heide, -n, -n = pohan (aha...)  die Heide, -, -n = louka (sandige Landschaft?? proč sandige?)

co na to říká Helbig a Buscha...

Občas jsem zkontrolovala svého schovance a snažila se učit dál. Postupně mi začínala být ve stínu zima. Taky se tam objevila naše kočka, v tlamě myš, uvelebila se vedle deky a s chutí myš spořádala, nezbyl ani chlup! Vidíš, krtečku, ještě že tady jen tak neležíš, to by tě měla jako zákusek. Kdoví jak ses sem dostal a co by se s tebou stalo, večer tě někam odneseme za humna. U nás zůstat nemohl. Sice jsem přemýšlela, že bych ho chovala jako morče nebo křečka, ale to by asi nebylo nejvhodnější... a představa, že bychom ho jen tak vypustili na zahradě a on by vyrostl a jako dospělec podrýval náš sad po vzoru svých starších kolegů, byla neúnosná. (Ty krtiny, copa s tím na louce, kdo tam pak má sekat trávu!!!) Už se mě chytala zima.

Fajn, tak se teda přesunu na sluníčko, ok... deka, papíry, tužky a krabici s krtečkem:-) Z větší části jsem mu zakryla víko, aby na něj nepražilo, a učila se dál. 

asi po 10 minutách:

Je mi hic. Hm. Nic nevidím - na papír svítilo sluníčko. Už nevím, jak si sednout a lehnout. Nic, nejde to tady, jdu se učit dovnitř. Krtečka vezmu s sebou, nechám ho v garáži, neuteče. Sbalila jsem svých pět švestek + krtka a šla. 

Ó štěstěno,
jsi jak luna,
jsi proměnlivá,
někdy rosteš,
jindy ubýváš;
protivný život
nejprve souží,
pak chlácholí
šálením břit mysli;
majetek,
moc
pak tají jako led.

Osude ohromný
i jalový,
tvé kolo se točí,
jsi zlovolný,
zdraví je marnost
a vždy vadne do nicoty
stíny
a závoji
teď míříš i na mne;
v rámci hry
svá holá záda
obracím k tvé ničemnosti.

Osud je proti mně
ve zdraví
i ve ctnosti,
povzbuzuje
i skličuje,
vždy však zotročuje.
Tak v této hodině
bez prodlení
hrábněte do strun;
neboť osud
zabíjí silného,
všichni se mnou plačte!

Když jsem se na krtka v garáži podívala, byl už mrtvý. Najednou mi bylo smutno. Začala jsem si vyčítat, že jsem utrápila krtečka k smrti, a bylo mi líto, že ho ségra neuvidí živého. Napsala jsem jí sms, že pro ní mám už jen nedar...

Umřel mi krteček. Byl hezkej a moc se mi líbil. Poprvé jsem viděla krtka takhle zblízka. Pohřbili jsme ho do popelnice a smířili se s tím. Chov krtků zřejmě nebude moje silná stránka. Ale přesto mě taková maličkost potěšila. Někdy nám stačí maličkosti, a jsme neuvěřitelně potěšeni... a někdy maličkosti - a jsme neuvěřitelně zarmouceni...

A tak končím své trochu dětinské a trochu kuriózní vyprávění o tom, jak jsem potkala krtka a jak mi pak umřel.

Ale nebuďte, děti, smutné, třeba už zítra potkáme jiného...

Všechny ochránce přírody a biology, jakož i chovatele krtků prosím milostivě za odpuštění, pakli se cítí dotčeni