In memoriam - R. I. P. A.

Víte, mám něco pěkného ve vzpomínce a nemůžu jinak, než s vámi alespoň kousek sdílet... 

Před časem jsem dělala státnice. Byla to trochu závažnější zkouška, ale dostala jsem dobrou otázku a měla jsem radost, když jsem s úspěchem opouštěla školu. Měla jsem takovou hezkou, upřímnou radost, že věci jsou v pořádku. Cítila jsem se fakt dobře ve srovnání s jinou nejmenovanou zkouškou.

S tou radostí jsem přijela domů.

Doma mi babička řekla, že umřel Ledvina a na stole leželo parte.

Ledvina byl takový strejček u nás ve vsi. Postarší pán, celkem od rány. A vlastně se jmenoval úplně jinak, ale to je jedno.

Vždycky jsem se ho docela bála. Ono když potkáte strejčka, slušně pozdravíte a z druhé strany zahřmí: zasloužila bys pár facek! koho by to nevyděsilo, že? Ale později jsem chodila k nim domů odnést týdenní rozpis mší, byly to dohromady asi čtyři roky, a se strejdou jsem pravidelně rozprávěla. Někdy to bylo pět minut, někdy ale půl hodiny - a to se pak nastřádá. 

Vyprávěl, co zažil na vojně, jak jezdil do Plzně do práce, jak opravovali kostel. Mezitím prohodil, že už nejsem jeho kamarádka, pak zase kolik se modlívá růženců a jakou novou modlitbu kde našel k jakýmu svatýmu. Taky o historii Mrákova, o farářích a o svý rodině.

S trochou nadsázky říkám, že jsem u něho pod voknem (jsem stála vždycky venku pod oknem) prošla školou rétoriky. Neboť abyste se vyrovnali s takovým prořízhubou, musíte bejt taky hubatej. Hubatej a krom toho slušnej, obětavej a tak něco. Pak vás měl rád - a vy jeho. Jednou si ze mě utahoval... tak jsem mu řekla, nu strejdo, to by se taky mohlo ale stát, že s váma vyrazíme dveře! - Nu... pochopil to a od srdce se zasmál :-)

Za tu dobu jsem pochopila, že na některý lidi platí, když se chováte tak jako oni - v tomto případě nadevše upřímně, s dobrým úmyslem - a nebejt podrazák.

Naposledy, když jsem s ním víc mluvila, tak mi vynadal, že prej hraju v kostele samý špatný písničky... 

V neděli před státnicí jsem se ptala tety, jak na tom strejda je: že prej špatně oddejchá a je v nemocnici. Nechala jsem ho pozdravovat a v duchu si říkala, až bude doma, já budu mít po učení, zajdu za ním, aby věděl, že jsem na něj nezapomněla. Během těch dvou dní v Praze mě napadlo, že by to mohlo mít i rychlejší průběh... a taky jsem si uvědomila, že bych mu (s prominutím) docela ráda zahrála pohřbu. Vzpomněla jsem si na něj asi dvakrát.

Člověku pak přijde líto, že k němu na hyjtu nezašel dřív.

Umřel dobrej člověk. Moh tu ještě chvíli s námi bejt, bylo mu (teprve) 79 let. Ale prožil si svý a prožil, co měl. Jednou jsem od něj slyšela, že když se modlí za duše v očistci, tak se modlí taky "za tu, která je na konci". Ta bude mít totiž nejdelší cestu. Mimochodem cestou z Plzně domů házel jeden růženec za druhým... Babi mu jednou řekla něco v tom smyslu, že po smrti půjde rovnou do nebe, protože si to vymodlil už tady na zemi.

A já tomu skoro věřím. Nicméně na závěr a na zamyšlenou:

Měla jsem radost ze státnic, a netrvala dlouho - pokazilo ji jedno smutné parte. Třeba tomu rozumíte, ale já jsem nerozuměla - proč to tak je? A co tedy máme dělat - máme se radovat i truchlit zároveň? Jak to s tím životem vlastně je... ?

Dodatek: umřel 8. září...

Amen.