Hej rup! aneb Story o kladívku

Musím vám vyprávět příběh, který je velmi krátký, a dost poučný. Nutno však dodat, že mě tahle story přijde ještě draze... 

prolog   V životě bych si nepomyslela, že mám takovou sílu. Ba nepřisoudila bych ji ani mužům. A také jsem nevěřila, jak efektivně a neekonomicky se dokážu vztekat. Ale stalo se a já za to budu platit.

Už víc než čtvrt roku mám na pianě zakázanou spodní oktávu. Prostě jsem přes ni nalepila papírovou lepenku a napsala na ni "NEHRÁT". Mám totiž všetečné příbuzné, kteří (jsouce v hudbě nevzděláni) někdy radostně, a neomaleně hrábnou do kláves - do kláves ve spodní oktávě. Tyhle jejich hudební touhy by mě ale mohly v nestřežené chvíli stát celé jmění. A tak jsem tu oktávu PROSTĚ ZAKÁZALA. 

Čili teď jsem vám řekla, jak to dopadlo, a měla bych se vrátit na začátek. Tak tedy dobrá, příběh začíná...

Jednoho krásného červnového dne, nemusím snad zmiňovat, který den to byl přesně, mě postihlo naštvání par excellence. Já vím, že není vhodné začínat historku tím, že se hlavní protagonista naštve, ale nedá se nic dělat. Tak tedy jsem se naštvala, dost jsem se naštvala. Mohli byste vědět (nebo si to alespoň domyslet), že jsem velice mírumilovný člověk, to je nesporné, ale jsem jen člověk. Kamarádka latina by dodala, že errare humanum est. Zkrátka a dobře moje vnitřní naladění nevydrželo babiččinu smršť. Vydrželo jich sto - jako těch smrští - ale znáte to, po stoprvé... se jistojistě něco pokazí.

S naší babičkou je to totiž už těžké a nerozhněvat se není v lidských silách. A já jsem na ni v záchvatu vzteku nechtěla být zlá, takže jsem si musela najít jiný způsob, kterak svému hněvu průchod a odchod dáti. Na přemýšlení nebyl čas, práskla jsem do prvního předmětu, který byl po ruce, zařvala jako lev a odešla splnit úkol, kterým mě babička počastovala.

Po ruce (spíše tedy pod rucemi) bylo právě piano. A já jsem žila v přesvědčení, že vydrží ledacos - však už taky vydrželo! Jenže i mistr se někdy utne a omyl se dřívě či později vyjeví. Abych to tedy už neprotahovala, jednoduše jsem barbarsky prašila do kláves (ó, jak kruté!) - ne vší silou, to rozhodně ne, ale silou úměrnou mému vzteku. A dále jsem měla ten pocit, že pianu se nemohlo nic stát. Klávesy přece z klaviatury nevylítaly!

Pár dní na to, nemusím snad zmiňovat, že to byla neděle těsně před obědem, jsem hrála menší skladbičku od Bohuslava Martinů. Najednou mi to znělo nějak prázdně. Říkám si, to je nějak málo zvuku, co se děje? Pak jsem zjistila, že mi nehraje kontra fis. Áha...

No jo, ale co to má jako být? Pravděpodobně by vás napadlo to samé, a otevřeli byste tu klavírní skříň či jak se té věci říká. A nastala chvíle napětí. Vidět bylo velké nic a nula, protože uvnitř byla tma. No dobrá, tak rychle baterku. Opět chvilka napětí - a bylo jasno! Dřevěná součástka, která spojuje vedení klávesy se samotných kladívkem byla zlomená! Jaká radost. Tak koukám ještě vedle a co nevidím? To samé dřívko u kontra cis je nalomené - možnost utrhnutí prakticky kdykoli. 

To zlomené fis jsem chtěla vyndat, ale nepovedlo se mi to. Pouze jsem je postrčila ještě víc dolů, takže mé milé fis zablokovalo další čtyři klávesy...

V závěru dramatu se na scénu dostal konečně i můj rozum (třikrát hurá!) a usoudil, že kdyby se někdo pokoušel hrát na ty zablokované klávesy, věc by se akorát zhoršila. A konec už znáte: moje maličkost pak zakázala spodní oktávu komplet - ilustrační foto viz níže.

epilog   Tak a nyní zbývá pro forma podotknout, že hněv je věc špatná a vůbec se nevyplatí a že po opravách klavírů a pian značně hubnou bankovní konta.

Nicméně pořád tu zůstává ta záležitost se silou, jakou jsem způsobila tuto nehodu. Je to opravdu nanejvýš podivné, protože jsem nerozbila ani klávesy, ani se silou neprobořila až někam k zemi, nýbrž (poslyšte to celé) jsem zlomila 4 milimetry tlusté dřívko, jež se nacházelo asi 30 centimetrů od klávesy, která dostala hlavní zásah, s touto klávesou bylo NEPŘÍMO spojené a vůči ní navíc ve vertikální poloze!!! A zároveň vzpomeňme na mistry klavírní virtuosy, kteří na podiu tahají z klavíru takové fortissimo, které ohluší i orchestrální doprovod, a ten nástroj drží! Během přestávky se přeladí, ale furt drží! Kapite to?

No nic, zatím hraju na zkrácené piano (unikum svého druhu!) a šetřím pár peněz na opravu. Tak to vidíte... i když teď mě napadá, vlastně bych to mohla dávat jako hádanku: Co to je? Dvakrát to rupne, jednou zařve a pak nevydá ani hlásku...