Kultura kašlání

Napětí vrcholí, brzo nastane exploze, kvapem se to blíží, síla se zmnožuje, znásobuje, poslední a pořádně umocněné záchvěvy se kupí před výbuchem. První i druhé housle hrají jako o život, violista maká a cellista sotva popadá dech. Smyčcové kvarteto je naprosto pohlceno okamžikem vrcholu - toho vrcholu hudba brzo dosáhne - už brzy - člověka to snad roztrhá, je to allegro, kumulace, forte a ještě víc - ještě chvilku - už, už - 

- a najednou hepčík! Prostě hepčík. Bum a nic. Kvarteto hraje dál, následuje milostně rozjímavá část čtvrté věty Janáčkova druhého smyčcového kvartetu. Ještě že to byl alespoň hepčík do rytmu, tzv. hepčík rytmický.

...

Při koncertu jako by člověk zapomněl, že je podzim, sychravo, napůl mrazivo a napůl ještě blátivo; jako by člověk zapomněl, že kašle a smrká víc než jindy. Ovšem jakmile skončí ta či ona část skladby, ozve se nejdřív nesmělé, pak silnější a potom skupinové ehm ehm, hudry, kašli, kašli, hepčík, smrky, smrky, och a pár šepotavých komentářů k právě předvedému výkonu. V horším případě ještě uoááá jako zívání z nudy. Hrstka lidí se tomu zasměje, přece jen je tento rytmus koncertu trochu k smíchu: hudba - ticho - kašlání - ticho - hudba - a tak pořád stále dokola, stejný mustr, zřídka s obměnou aneb opakování matka moudrosti... až na konci jedna malá rytmická nepřesnost: závěrečné ticho (delší než obvykle) - potlesk. Případně bouřlivé BRAVO - potlesk.

...

Třikrát jsem za poslední měsíc byla na koncertu a třikrát jsem bavila něčím, co jsem záhy nazvala kulturou kašlání. Zdá se, že podobný jev lze spatřiti pouze na podzim a v zimě. Jiná roční období zřejmě tak usmrkaná nejsou. Hm...

Člověk cítí potřebu zakašlat si taky. Asi aby se mu ulevilo. Možná ze zvyku, z povinnosti, nebo podle soudobého společenského úzu. Je to očividně nakažlivé, možná při tom i létají bacily. Hlavně aby se nezakuckali interpreti na pódiu.

...

Skupinové kašlání (nevěřili byste) ruší i ten klid a ticho mezi skladbami. Ale pořád lepší kašlat do ticha než do muziky! Ne, nejsme nevychovaní kašlači a naše kultura kašlání je opravdu dobrá. Uznávám, někdy nám naše plíce nedovolí kašlat si jak a kdy chceme, ale to je trošku jiná kapitola. A tak vám přeju, abyste na kocertech potkávali jen lidi, kteří znají rytmus a pravidla kašlání a spustí si své v ten pravý okamžik.

...

Zakašlala jsem si taky.