Víra má ať je silná

Včera mě v Norimberku navštívily moje drahé kolegyně z Čech a já jsem měla tu čest provést je po městě. Narazily jsme na kostel sv. Sebalda a pozorovaly fotky těch míst po 2. světové válce. Když to člověk vidí poprvé, zmrazí ho. Ruiny... je to síla. A pak jsme tam do takové té knihy návštěvníků napsaly jeden krásný verš:

Ať mír dál zůstává s touto krajinou...

Já nejsem člověk, co se zajímá o domácí nebo světové dění s nějakým velkým zájmem... a proto v zásadě nic nevím o tom, co se děje v Islámském státu, na Ukrajině nebo v Sýrii. Ale zpráva, že se má islámská říše obnovit do rozměrů zasahujících hluboko do Evropy, mě položila na lopatky.

Ať mír dál zůstává s touto krajinou...

zloba, závist, zášť, strach a svár,
ty ať pominou, ať už pominou.
Teď když tvá ztracená vláda věcí tvých
zpět se k tobě navrátí, lide, navrátí.


Z oblohy mrak zvolna odplouvá
a každý sklízí setbu svou.
Modlitba má ta ať promlouvá k srdcím,
která zloby čas nespálil
jak květy mráz, jak mráz.

Ať mír dál zůstává s touto krajinou...

Pokoušela jsem se ten večer modlit za tato kritická místa se skutečnou vírou, že přesně v okamžik mojí modlitby tam někdo pocítil lásku Boží, zlepšení nebo naději nebo prostě něco, co vede směrem Dobro. 

Přece není možné, aby na světě bylo tolik zla. Věříme skutečně, že Bůh má tu moc zasáhnout? Je-li Bůh všemohoucí (jakož obecně vyznáváme), má přece moc udělat takový zázrak, že na Blízkém východě se jako mávnutím proutku všechno obrátí v dobré.

Věříme v to, že náš Bůh má moc, o které se nám ani nesní? Věříme, že BŮH MÁ MOC? Je to až neuvěřitelné!

Jsou naše modlitby prostoupeny vírou, že u Boha není nic nemožné? Á propos jak velká je naše víra? 

„Kdybyste měli víru jako zrnko hořčice, řekli byste této moruši: ‚Vyrvi se i s kořeny a přesaď se do moře,‘ a ona by vás poslechla.“

Kdybychom měli víru jako horčičné zrnko, ustaly by třeba ty nejhorší boje nebo nejzvrhlejší praktiky útočníků?