. meditace .

sedím tady na zemi a přemýšlím. Sedím tady na zemi a sním. Sedím tady na zemi a toužím.

toužím po přijetí, po objetí, po dobrém konci, po kousku štěstí, po splněném přání; toužím po dni, který vyjde, po lepší náladě, po tom, aby čas běžel rychleji nebo pomaleji...

sedím teď na zemi a přemýšlím, co jsme zač, co tady děláme. Sedím na zemi a přemýšlím, kdo je člověk. Kdo je člověk. Kdo je ten člověk, který sedí v novém BMW, a kdo je ten, který sedí na ulici bez jedné nohy. Sedím tady na zemi a jsem to já, která nemá sice nové BMW, ale má obě nohy i obě ruce a dokonce jsem úplně zdravá. (Tedy až na pár vyjímek, kdy si říkám, jestli jsem ještě normální... ale vyjímky potvrzují pravidlo.) Co nás spojuje? To, že si můžeme sednout na zem.

někdy se trápíme malichernostmi, přitom okolo křičí svět bolestí. Ale je to prostě teď naše starost, malá nebo velká, co na tom sejde? My se s tím tady pereme; hic et nunc. Člověk se asi nemůže nepřetržitě radovat, protože bez smůly a smutku bychom nepoznali radost a štěstí. (Což je sice už taky opotřebovaná myšlenka, ale pořád ještě pravda.)

naše srdce jsou vyprahlá a my je toužíme naplnit, a když není čím, tak objímáme polštář. Tonoucí se stébla chytá.

že tady jen sedím a nic nedělám? Nikoli! Hluboce medituji nad smyslem lidského bytí. To zní líp, než že tady jen sedím a nic nedělám (i když to tak vypadá).

a ten sen výše jmenovaný? Ten zůstane snem, pokud nesebereme dostatek odvahy a neuskutečníme ho. 

tak tady jen nečinně sedím a nechávám se unášet v naději, že zítra seberu zase o kousek odvahy a síly víc...

. to jsem si zas jednou sedla na zem .   a meditovala...